Jestli můžu synovi závidět jednu věc, tak je to přirozené a klidné vnímání životních zvratů, bez zbytečných citových výlevů, pláče apod. Proč to neumím i já? Někdy bych to docela uvítala...
Můj syn je ve své podstatě šťastný človíček, protože se mě například neptá, proč nemá tatínka, když ostatní děti ho mají, proč mu nikdy nezavolá a nepošle aspoň pohled... Když to vezmu kolem a koukolem, můžu se od něj vlastně určité věci učit já... Přijímá život tak, jak jde a běží. Nežije budoucností, pouze dneškem a ten se snaží prožít naplno, i když to někdy dost znepříjemňuje nám ostatním.:-) Nelze si z toho třeba někdy vzít příklad? Není možný, že by i oni mohli dát nám - rodičům, příbuzným a komukoliv jinýmmu - příklad a podnět k učení? Já se od něj učím každý den... Trpělivosti, pokoře, někdy sebeobětování, nezměrné lásce... :-)