Jiný svět...

Napadá mě, kolik animáků a pohádek nám doma "škodí"... Kolikrát i zdánlivě neškodná pohádka u nás může vyvolat záchvat nebo zkreslit naučenou realitu. Nejhorší je, že s tím nejde nic moc dělat... Když je autista bez sourozenců, dá se to ovlivnit snáz než když má nějakého sourozence... Znáte to jistě taky - jedno dítě se na to dívá rádo, jiné to nesnáší a chce pustit něco jiného. Jak z toho ven? Jak vyřešit tohle dilema, když máte všechny děti stejně rádi a nechcete ani jedno upřednostňovat? Jsem v tomhle kolikrát bezradná. Snažíme se to střídat - jednou ten, podruhé onen. Ale ne vždy to jde... Navíc, aspoň můj syn má ten ohromný "dar nedar", kdy si po jednom zhlédnutí pamatuje repliky celýho filmu a velice rychle je zapojí do své běžné komunikace. A pak máme veliký problém mu vysvětlit, že tohle je jen v tom filmu a že u nás to tak nefunguje. Ne vždy to ale jde:-) Panebože, kolikrát já jsem byla "idiot"...:-D Už si sice nepamatuju, z čeho ta replika byla, ale D. to říkal úplně stejným stylem a se stejným důrazem, že to vypadalo, jako by nám opravdu nadával : "Vy idioti!" A vysvětlujte potom např. v čekárně u doktora, že vám dítě nenadává, že si jen opakuje ve svým světě fráze z filmů? :-) A zrovna nedávno se naše dětská doktorka v první řadě trochu divila, když jí D. s nevinným výrazem v očích řekl : "Ty gazelo!" :-D

Postupně si na to člověk zvykne a už mu to pomalu nepřijde divný, ale pro ostatní (neznámý) lidi je to kolikrát stresující a někdy i nepříjemný. Ale co s tím? Dítě do ústavu nedám a on má na tohle chování nárok, patří to do jeho světa a způsobu života. Ale je to správné? Máme my jako rodiče tohle chování nechat tzv. bez povšimnutí, nebo se snažit to ve společnosti regulovat a omezovat? Tím samozřejmě nechci říct, že by se autistům a jinak psychicky nemocným dětem mělo tolerovat naprosto všechno nebo je zase zavírat doma jako v kleci...Jen si tak říkám, proč je naše společnost někdy až zlá a zaostalá? Vždyť já jako matka jsem si tohle pro své dítě nepřála (a to jsou daleko horší diagnózy a nemoci) a sama jsem se s tím musela vyrovnat. Tak proč nám to okolní svět dělá ještě těžší a složitější?! Říkám každýmu, kdo se mě na tohle ptá, že nikomu nic zlýho nepřeju, ale kdyby se tohle nebo cokoliv jinýho objevilo u jejich dítěte, hned by věděli, o čem mluvím. 

Můj syn teď chodí do 4. třídy speciální školy a když mluvím s rodiči ostatních žáků, mám pocit, že to vnímají stejně, ale nedokážeme to změnit. Co pro to udělat? Co udělat pro aspoň malý pokrok v pochopení světa zvaný autismus? Myslíte, že se to časem změní... zlepší? Já s tím žiju už deset let a tak nějak přestávám věřit...