A ty kolikrát padaly doslova. Ale pěkně od začátku...
Takže, doktor mě postavil před hotovou věc. Maminko, máte doma autistu a buď se s tím naučíte žít nebo ne. O ničem jiným to vlastně ani není. Někdo to dokáže, zvládne (ať to nazvete jakkoli) a někdo ne. A nikdo nemá právo soudit ty ostatní, to si musíme uvědomit hned na začátku. Každý rodič si zvolí svou cestu výchovy a přístupu k autismu (a nejen k němu) a vždy je to sázka do loterie..
My jsme se s D. učili řádně mluvit, zvládat hygienu i oblékání, syn si "vybíral" oblíbené pohádky, talířky a hrnečky... Všechno muselo mít svůj řád, systém, a nesmělo se z toho vybočit. Naučili jsme na to bratra, babičku... a pak D. začal pro změnu reagovat řevem a vztekem na sebou určená "pravidla" (jak jsme tomu začali říkat). A tak jsme byli zase na začátku. Já si říkala, co jsem udělala špatně a hledala radu všude možně. Když si vzpomenu na ty probrečený noci... Kdysi jsem se za ně svým způsobem styděla, teď jsem na ně hrdá. Znamenaly totiž, že jsem tuhle "práci" dělala poctivě a že mi nebylo jedno, jak to dopadne. Člověk si pobrečí, ale pak osuší slzy a ví, že musí jít dál. Že ráno musí před dítě předstoupit s úsměvem a jednat s ním jako se sobě rovným, tedy jako se "zdravým" dítětem (což ovšem ne vždy jde).
Na druhou stranu (aby jsme to vzali i z té pozitivní stránky), někdy člověk zažije i úsměvný situace... Když vám doma dítě skáče před televizí a tancuje na své oblíbené písničky, kolikrát nejde se nesmát
