modryzivot: Ano, je to trochu lepší, i když z jedné mašličky se nakonec vyvinuly tři stehy a z toho jeden prasknul. Takže hned druhý den přešívání. Teď jsem jak výšivka
Ale co se týče toho důvodu, tak vždycky, když nad tím buď sama nebo s někým přemýšlím, tak si vzpomenu na mého známého, který mi dal přečíst jeden křesťanský příběh (nebo chcete-li povídku). Opravdu si už nevzpomenu, jak se sbírka jmenovala, ale na ten příběh nezapomenu... Bůh přiděloval matkám děti a té nejmladší a nejšťastnější přidělil slepé dítě. Když se ho anděl zeptal, proč zrovna ona, když je tak šťastná, odpověděl Bůh, že právě díky tomu štěstí dokáže svému dítěti ukázat všechny krásy světa a změní to i ji samotnou, i když ona ze začátku nebude chápat, jak a proč... Jak nejsem věřící, tak to na mě zapůsobilo a zpětně vím, že je to tak. Každé jakkoli nemocné nebo postižené dítě svou matku neskutečně posílí a naučí spoustě věcem. Nikdy nebudu litovat, že zrovna já mám takové dítě a vždy si uvědomím, jaké štěstí vlastně mám. A ano, i s těmi nemocnými dětmi je štěstí je mít. Protože ať jsou nemoci jakékoli, pořád je to naše dítě a bezmezně nás miluje. A tím pádem jakákoli slza z vyčerpání a pocitu beznaděje má smysl. Aspoň pro mě